Pohádka o tom, jak čarodějnice zaklela Kašpárka v prasátko a jak mu princezna pomohla.
Napsala Emílie Skálová.

Princeznička při koupání přijde o svou dušičku.

Starý a zlý vodník ji schovává v tom nejkrásnějším hrnečku.

Kašpárek s pomocí hodné žabky všechny dušičky zachrání.

Kašpárek se přihlásí k čarodějovi do učení.

Pomocí kouzel přemůže čaroděje a vysvobodí princeznu ze zakletí.

Pohádka spisovatele, dramatika, legionáře a lékaře Františka Langera s nečekaně ekologickými prvky.

Zpracování klasické pohádky z pera Františka Langera, tak jak ji hrál svým dětem.

Hru jsme nastudovali s novými loutkami od akademické sochařky Evy Matoušové.

Langerova loutková úprava pohádky Perníková chaloupka vyšla poprvé 25. 12. 1925 v Lidových novinách v rubrice Dětský koutek. V podobě knihy ji vydalo pražské Vilímkovo nakladatelství jako součást Loutkových her Malého čtenáře, redigovaných Jindřichem Veselým. V roce 1954 a 1960 byla v takřka stejné textové podobě rozmnožena agenturou Dilia.

Perníková chaloupka představuje z hlediska žánru autorskou úpravu lidové pohádky.  Má čtyři dějství, v nichž zachovává známý syžet: děti se ztratí v lese, najdou perníkovou chaloupku, za uloupnutí perníku jsou uvězněny, ale upečení v peci se ubrání tím, že do pece strčí samu ježibabu. Tradiční děj však autor obohacuje o několik nových prvků, které rozeberu níže.

Jako postavy se ve hře objevují sourozenci Jeníček a Mařenka, jejich otec („tatík“), ježidědek a ježibabka. Chybí zde postava macechy, a tudíž motiv nenávisti k dětem a jejich vyhnání z domu. Je to jeden z jevů, na kterém se odráží patrné zjemnění, které prostupuje celou pohádku. Reflektuje ho dále:

 samotné pojmenování postav (tatík, ježibabka – namísto otec, ježibaba);

 eufemizace chudoby a nalezení jejího (velmi zjednodušujícího) řešení: „TATÍK přichází: Mám hub plný koš, a až je prodám, budu mít na chleba a snad i na mléko pro děti. Ale jsou tu v lese i jiné užitečné věci. Budu zde sbírat lískové oříšky, ty lidé taky rádi kupují, potom brusinky, ty maminky rády zavařují, a na běloučkých břízkách rostou pěkné metly, ty jsou také leckde potřebné. A tak mi les dá živobytí.“ A později:„Teď už máme co jíst, hodný les nám dává houby, oříšky, brusinky, i ty metličky prodávám v městě, peníze tržím a mohl bych jim [dětem] koupit chléb a mléko, i máslo, i nové botičky na zimu […]“;

 zakomponování nových postav do děje – ptáčků. Ptáčkové vystupují patrně jen akusticky, jejich zpěv je transformován (na základě zvukové podobnosti) do lidské řeči. Právě oni působí jako hybatelé děje – Langer tedy odbourává motiv otcovského selhání (úmyslné opuštění dětí v lese) a zmírňuje i druhou variantu, motiv dětské viny (svévolné porušení otcovského zákazu vzdálit se), tím, že nahrazuje příkaz otce příkazem ptáčků:

Původní francouzská fraška z XIX. století původně určená k  upoutání pozornosti publika potulného dentisty Laurenta Mourgueta.